My Unextraordinary Chess Story

V druhé části cesty na sever si prohlédneme historické centrum Gdaňsku, zaposloucháme se do zvuků rozbouřených vln Baltského moře a navštívíme největší cihlovou stavbu v Evropě. Na šachovnici se pak se soupeři vydáme na královskou procházku a spácháme šachové harakiri.

Lingua franca

V pondělí jsme se konečně rozhodli navštívit historické jádro Gdaňsku. Do srdce prastarého hanzovního města jsme vešli Výšinnou branou, což dává smysl historicky a také se to doporučuje v turistických průvodcích. Následoval průchod Zlatou branou, načež nás ulica Długa dovedla na Długy Targ. Česky tato jména znamenají Dlouhá ulice a Dlouhý trh. Polské názvy jsou Čechům obvykle srozumitelné, jakkoliv jejich psanou podobu často komplikují různé spřežky, kterých se polský jazyk odmítá zbavit. Ale nejspíš si nemáme co vyčítat. My máme pro změnu ř.

Na někdejším tržišti jsme se s Matyášem usnesli na tom, že už máme doporučené trasy dost a bude zajímavější uhnout do jedné z bočních uliček, kde se to nehemží tolika lidmi. Pak nám navíc došlo, že jsme si ráno nedali kávu, a tudíž byl náš další cíl jasný. Křišťan později pondělní výlet hodnotil známkou 9 z 10. Mám podezření, že jeden bod strhnul právě kvůli další návštěvě kavárny. Myslím si, že pro moje a Matyášovo vysedávání u kávy nemá moc pochopení.

Volba padla na podnik s japonským jménem – Koi Midori. Když jsme si u pultu objednali něco dobrého a vystoupili jsme po schodech do prvního patra, zaujala nás žena pózující v okenním výklenku. Ovšem nebylo se čemu divit. Útulné prostory s výhledem na baziliku a historické domy v okolních uličkách přímo vybízejí k focení uhlazených snímků pro sociální sítě, jež mají v ostatních vzbudit pocit, že máte dokonalý život. Já jsem na svém instagramovém profilu alespoň upřímný a na rovinu v jeho popisku píšu, že tam lidé uvidí polished stories of my life.

Když nám baristka donesla objednané nápoje, zeptala se nás, odkud jsme. V krátkém okamžiku slovanské sounáležitosti jsme se s ní shodli, že je trochu smutné, že mluvíme v angličtině, když jsou naše jazyky přece tak podobné. Je pravdou, že mi obvykle nedělá problém poznat, o čem je psaný text, ale jakmile na mě začne někdo mluvit polsky, je porozumění náročnější. A angličtina je zkrátka absolutní lingua franca.

400 schodů

Po vypití kávy jsme se prošli po nábřeží řeky Motławy, které je asi nejmalebnější a nejfotogeničtější částí starého města. Nicméně zlatým hřebem byl výstup na věž Konkatedrální baziliky Nanebevzetí nejsvětější Panny Marie. Lidé jí říkají zkráceně Mariánská bazilika nebo bychom taky mohli jednoduše říct katedrála v Gdaňsku, ale uznejte, že odpustit si tolik těžkých slov by byla nuda. Abychom se dostali na vrchol, museli jsme zdolat 400 schodů a zaplatit 20 zlotých, ovšem výhledy za to rozhodně stály. Posuďte sami.

Pak už se přiblížil čas oběda. Na Křišťanovo přání jsme vybrali indickou restauraci. Když jsme dorazili na místo, ukázalo se, že je podnik součástí obrovské haly, jejíž strany lemuje obrovská řada restaurací nabízejících jídla z celého světa – polská, italská, řecká, gruzínská, mexická, indická, vietnamská, japonská… A tak jsem nakonec své dva parťáky zradil a místo indického okénka jsem zamířil k tomu thajskému.

Po jídle na nás padla únava, a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Prošli jsme ještě kolem Evropského centra Solidarity a pak už následoval přesun na hlavní nádraží, odkud nás vlak popovezl zpět do naší čtvrti. Největší ospalost asi dolehla na Křišťana, jemuž v jednom slabém momentu vylétla prázná plastová láhev z ruky a strefila se do dvou turistů jdoucích po chodníku před námi. K žádnému zranění však nedošlo.

Královská procházka

Během 4. kola se protrhla mračna a na zem se spustil silný déšť. Kapky deště bubnovaly na střešní okna a když člověk vzhlédl od šachovnice vzhůru, mohl vidět, jak po skle stékají proudy vody. Bouře skládala symfonii, napětí v těle se uvolňovalo a chaotické myšlenky v hlavě se zklidňovaly.

I wouldn’t say I was happy. I was nothing so simple as happy. I was merely present, perhaps for the first time in my adult life. The moment was unextraordinary. But I had the moment, I had it completely. It inhabited me. I realized that if I died soon I would have known this, a connection with my life, its errors and cockeyed successes. — Michael Cunningham, A Home at the End of the World

Matyáš si ve 4. kole připsal druhou porážku v řadě a spadl na 50 procent. Hned v zahájení se nevyvaroval dvou po sobě jdoucích hrubých chyb a soupeř s ním bohužel neměl moc práce. Silnému soupeři podlehl také Křišťan. Já jsem v zahájení obětoval pěšce, kterého se následně soupeř snažil držet zuby nehty. Za chybné rozhodnutí byl potrestán královskou procházkou a matem už v 16. tahu.

Dětství a dospělost

V úterý byla na programu procházka nedalekým Reaganovým parkem. Někdejší americký prezident sice nepatří mezi mé oblíbené historické osobnosti, ale park, který po něm pojmenovali, je pěkný. Cestou k němu mě zaujal dlouhý panelák. Když jsem na něj nadšeně upozornil Matyáše, zareagoval na to jedním ironickým slovem: „Super.“ Tak v průběhu týdne odpovídal na moje geniální poznámky poměrně často. Krátce po návratu do Česka na mě po otevření Instagramu vyskočilo video, v němž jsem poznal onen panelák. Ukázalo se, že se jedná o druhý nejdelší obytný blok v Evropě! Původně jsem chtěl napsat, jaká je to neuvěřitelná náhoda, ovšem pak mi došlo, že je to spíš naopak a že video se ke mně pravděpodobně dostalo díky Velkému digitálnímu bratrovi. Panelák je to každopádně suprový.

Brutalismus a východoevropský blues Matyáš s Křišťanem neocenili, ale i oni se dočkali atrakce, která jim udělala radost, když jsme v parku na jednom z dětských hřišť narazili na houpačky. U Matyáše, jenž se nachází mezi dětstvím a dospělostí, se zde objevily první varovné známky nostalgie, když nám začal ukazovat prolézačky, které měl jako malý nejraději. Já jsem dal na hřišti přednost velké houpací síti, ale nemyslím si, že mě to dělá dospělejším. Příští rok mi bude 30 a přesto mám často pocit, že v roli dospělého člověka stále selhávám. Antoine de Saint-Exupéry by však možná namítl, že je to tak vlastně dobře. To jsou příliš komplikované otázky na drobné povídání o šachovém turnaji.

Cílem naší procházky bylo vyhlídkové dřevěné molo, vybíhající do moře. V něm se opět nikdo nekoupal. Do šedé vody se opíral velmi silný vítr a vytvářel velké vlny, které hlasitě burácely. Mám rád takové moře. Křišťan na pláži pokračoval v lovu mušlí, Matyáš našel v písku plastovou formičku a začal stavět bábovičky a já se neúspěšně pokoušel přiblížit k rackům stojícím na břehu. Malý výlet jsme samozřejmě zakončili v kavárně.

Není pěšec jako pěšec

V 5. kole jsem si připsal druhou bezproblémovou výhru v řadě. Můj protivník začal hrát po výměně dam dost ledabyle a rovná pozice se rychle naklonila v můj prospěch. Naopak Křišťan musel po zvolení špatného plánu a dalších chybách podruhé v řadě svého krále před soupeřem sklonit. Na vítěznou vlnu najel po předešlých nezdarech Matyáš, kterému soupeř brzy po zahájení daroval figuru.

Bloudění v hradě z cihel

Ve středu jsme s Matyášem vyrazili mimo Gdaňsk. Křišťan zůstal na pokoji. Prý se hodně špatně vyspal a potřeboval si pořádně odpočinout. Nechal si tak ujít prohlídku největšího hradního komplexu na světě. Řeč je o hradu Malbork, monumentální cihlové stavbě, jejíž základy položil Řád německých rytířů ve 13. století. Hrad je rovněž zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.

Na místo určení nás dovezl vlak. Vystoupili jsme už na zastávce Malbork Kałdowo a došli k mostu přes řeku Nogat, odkud je na hrad nejhezčí výhled. Při přechodu řeky nás zaujala jeptiška, která se zrovna plavila pod mostem na kajaku. Chvíli jsme ji pozorovali, než nám zmizela za obzorem, a pak už jsme vstoupili do vnější části hradního areálu.

Vstupenky do hradu jsme si koupili online, ale u vchodu do vnitřní části hradu nám bylo řečeno, že si musíme dojít vyzvednout audio průvodce. Bez něj nás tam prý nemohou pustit. To podráždilo hlavně Matyáše, ale nakonec jsme to, myslím, oba ocenili. Ne že by nás tolik zajímaly detaily o tom, k čemu sloužily všechny místnosti, jimiž vedla prohlídková trasa. Důvod byl ryze praktický. Bez průvodce by bylo skutečně obtížné se v obrovském hradním komplexu vyznat.

Na závěr 2hodinového bloudění všemožnými zákoutími masivního komplexu jsme samozřejmě skončili v kavárně. Káva byla průměrná, avšak chuť nám vynahradila magická atmosféra hradních prostor. Následoval přesun k nádraží v Malborku, jež láká návštěvníky i díky krásné nádražní budově, a cesta zpět do Gdaňsku. Výlet jsme s Matyášem zakončili skvělým obědem v pizzerii Palec do budki. Pobavilo mě, že nám obsluha k pizze přinesla nůžky, jelikož se mi to nikdy předtím nestalo, ale podle internetu je to v Itálii vcelku běžné. Nůžky umožňují čistčí řez a nenarušují tolik zapečené ingredience na povrchu těsta.

Šachové harakiri

V 6. kole jsem dále surfoval na vítězné vlně. V klasické variantě francouzské obrany zůstal mému soupeři onen nešťastný francouzský střelec, který se nemohl měřit se silou mého centralizovaného jezdce. Svého protivníka jsem v nepříjemné pozici mučil mnoho tahů. Když se začal řítit do časové tísně, konečně jsem se odhodlal k rozhodujícímu průlomu. Těsně před koncem jsem ještě chyboval, ale soupeř už cestu k záchraně nestihl najít. Křišťan sehrál šílenou partii s opačnými rošádami, kde se vítězná výhoda několikrát přehoupla z jedné strany na druhou. Poslední chybu bohužel udělal Křišťan. Matyáš získal při přechodu do koncovky dvě figury za věž, načež jeho protivník spáchal šachové harakiri.

Po dvou třetinách jsem se díky třem vítězstvím v řadě vrátil na dostřel nejvyšších příček. Nasbíral jsem 4,5 bodu a zatím mi patřilo 7. místo. Matyáš měl na svém kontě o půl bodu méně, nacházel se na 14. příčce a díky mírnému plusu mohl být s dosavadním vývojem turnaje vcelku spokojený. Křišťan se naopak musel po nadějném začátku vyrovnat s trojnásobnou porážkou a s 2 body klesl na 70. pozici. Už jen tři kola do konce!

Pokračování příště…