My Unextraordinary Chess Story

V závěrečné části šachového cestopisu uctíme památku obětí první bitvy 2. světové války, budeme filozofovat o tom, co je tím nejhorším, co se člověku může stát, a podstoupíme světelnou torturu. Na šachových polích pak otevřeme evropský elový supermarket.

Kalorická bomba

Ve čtvrtek nás přepadla lenost a na náš program se dostala jen opětovná procházka parkem v Oliwě. Ve stínu stromů ani u crčících potůčků jsme tentokrát nezahlédli žádné vrány, což pro mě osobně bylo velkým zklamáním. Společnost nám však dělali holubi a kachny, jež byly tak krotké, že jsem jejich ponáčkování a ladně se pohybující plováky mohl v čiré vodě sledovat z metrové vzdálenosti.

Kde jsme naši procházku zakončili? Kdo si přečetl předchozí dvě části mého povídání, musí už odpověď na tuto otázku znát nade vší pochybnost. Samozřejmě jsme si opět sedli do kavárny. Na své si tentokrát přišel i Křišťan, který si objednal kalorickou bombu v podobě banánového chlebíčku s několikanásobným přelivem a přesypem. Možná má ještě jako kavárenský povaleč šanci.

Šachový kolaps

V 7. kole došlo na mé turnajové cestě k rozhodujícímu zlomu. Díky povedené přípravě jsem získal černými velkou výhodu ze zahájení, nicméně pozice zůstávala velmi ostrá a nepřehledná. V kritický moment mě postihl totální brain freeze. Půl hodiny jsem čuměl do pozice před sebou, načež jsem samozřejmě udělal mizerný tah a během chvilky změnil nadějně rozehranou partii v prohranou.

Naopak Matyáš si připsal třetí vítězství v řadě a ve finálových kolech jej čekal boj o přední příčky. V následující ukázce najdete komentáře přímo od něj. Výhry se po třech nulách dočkal také Křišťan, jenž soupeře přejel jako parní lokomotiva.

Ozvěny války

V pátek jsme se vydali na Westerplatte. Právě útokem na tento gdaňský poloostrov zahájili němečtí nacisté 1. září 1939 svou invazi do Polska a oficiálně odstartovali ničivý konflikt, jenž vešel do historie jako druhá světová válka. Na místě je dnes možné navštívit hřbitov obránců Westerplatte, ruiny tehdejších kasáren nebo památník na kopci.

Druhou zastávku jsme si udělali u pevnosti Wisłoujście, což je tak komplikované slovo, že jsem ho sem do textu raději zkopíroval. Jde každopádně o pevnost, jež byla postavena v 15. století u ústí řeky Visly jako obrana před nepřátelskými loděmi. Pro zdi, jimiž je areál obehnaný, je specifický půdorys ve tvaru čtyřboké hvězdy, což vyniká hlavně při pohledu z nebe. Dnes komplex slouží jako muzeum nebo se zde konají různé kulturní akce.

Úděl moderního člověka

V předposlední den turnaje překvapivě nedošlo na návštěvu kavárny. Spokojil jsem se s kávou z Žabky, což je další z legendárních polských obchůdků, který stojí doslova na každém rohu. Jen na 1500 metrech z našeho apartmánu do hrací místnosti byste minuli tři pobočky!

I oběd jsme si tentokrát dali na pokoji. Křišťan si s jídlem lehl do postele, třebaže v apartmánu nechyběl stůl ani židle, a prohlásil: „A ještě si vezmu do jedný ruky mobil, abych se nesoustředil na jídlo.“ Kromě toho, že se mě tím snažil provokovat, jelikož jsem jeho způsob stolování neschvaloval, tímto výrokem geniálně shrnul úděl člověka v 21. století.

Křišťan, jenž v průběhu týdne opustil svou introvertní ulitu, mě začal provokovat různými způsoby. Když jsem za něj něco platil a on mi poté měl dát peníze v hotovosti zpátky, neustále mi vnucoval svou horu grošů, jež se mu postupně nakupila na posteli a které se chtěl pochopitelně zbavit. Groše jsem přijal, protože jsem doufal, že se mi je podaří nasypat do samoobslužné pokladny v supermarketu. Ty však hotovost nepřijímaly. Křišťan se nade mnou nakonec slitoval, vzal si groše zpátky a mně dal papírové bankovky. Horu grošů si pak vzal domů jako suvenýr.

Trápení pokračuje

V 8. kole moje šachové trápení pokračovalo a já si připsal druhou porážku v řadě. Matyáš vyšel skvěle ze zahájení, ale pak začal hrát příliš zdrženlivě, svou výhodu minimalizoval a vinou příliš pesimistického hodnocení pozice uzavřel se soupeřem předčasně smír. I Křišťan měl po zahájení výbornou pozici. Později se však jeho protivníkovi situaci na šachovnici podařilo zkomplikovat a nakonec Křišťana zcela přelstít.

Elový supermarket

Konec turnaje se přiblížil. V sobotu jsme si sbalili kufry a přesunuli se do budovy univerzitní knihovny, která byla díky doprovodnému turnaji pro hráče s nižšími výkonnostními třídami otevřená už od rána. Nic zajímavého už jsme v průběhu dne nepodnikli. Začala na nás padat únava.

Poslední kolo mohlo můj mizerný výsledek jen zhoršit, ale nemohlo jej nijak napravit, a tak jsem se začal ohlížet zpět už před koncem. Jeden z mých předchozích soupeřů se mě snažil utěšit tvrzením, že polští hráči mají často podhodnocená ela, a tudíž mě prohry s nimi nemusí tolik mrzet. Později jsme podobně vtipkovali s Matyášovým soupeřem z Gruzie, že Evropa je pro hráče z východních zemí něco jako elový supermarket. Elo je tu vždy ve slevě.

Je však třeba přiznat, že jsem prostě nehrál dobře, a na začátku turnaje jsem byl u partií do značné míry duchem nepřítomný. Spojovat poznávání nových míst s královskou hrou je hezkou myšlenkou, ale bez dostatečné koncentrace na šachy samotné to zkrátka tak dobře nejde. Pochopitelně se nabízejí i jiné důvody, proč se mi v Gdaňsku nedařilo, které si musím vyhodnotit.

Rodiště pesimismu

Kromě šachového bilancování jsem před posledním kolem dočetl Cioranovu knihu The Trouble with Being Born, podle níž tím nejhorším, co se člověku může stát, je narodit se. To je vlastně pozitivní, jelikož už to pak může být jen lepší. Originální dílo je ve francouzštině, ale já francouzsky neumím, a tak jsem musel sáhnout po anglickém překladu. S bolestí způsobenou šachovým neúspěchem se to skvěle doplňovalo.

In ancient China, women suffering from anger or grief would climb onto platforms specially constructed for them in the street, and there would give free rein to their fury or their lamentations. Such confessionals should be revived and adopted the world over, if only to replace the obsolete ones of the Church, or the ineffectual ones of various therapeutics. — E. M. Cioran, The Trouble with Being Born

Člověk by chtěl někdy po nepovedené partii začít křičet z plných plic přímo v hracím sále, ale bohužel musí zůstat zticha. Musí počkat, než se vrátí do hotelového pokoje, aby mohl prázdný prostor před sebou zasypat nadávkami, hodit láhví o stěnu nebo zařvat do polštáře.

Gdaňsk je mimochodem ideálním místem pro přemýšlení o utrpení a marnosti lidského života. V roce 1788 se zde totiž narodil Arthur Schopenhauer, otec moderního filozofického pesimismu. Není tak náhodou, že jsme v průběhu týdne narazili na jeho sochu či na ulici, jež nese jeho jméno.

Šachové finále

Závěrečné kolo začínalo už v 16:30, o hodinu dříve než v předešlých dnech. Předpokládám, že někteří hráči si toho nevšimli, protože v místnosti po zahájení partií zůstalo pár prázdných židlí a došlo k několika kontumacím. I můj soupeř dorazil se zpožděním, ale stihl to před vypršením 30minutové čekací doby. Porazil jsem jej velmi rychle, a dostal se tak na 5,5 bodu a 18. místo. Z ratingu mi bylo odečteno 37 bodů.

Matyáš na závěr prohrál, avšak šlo spíše o psychologickou než šachovou porážku. Budeme muset zapracovat na tom, aby nehodnotil některé normální pozice tak pesimisticky. Na Matyášově solidním výsledku však tento dílčí neúspěch nic nezměnil. Uhrál stejně bodů jako já, vyšplhal se na 16. příčku a ke svému ratingu přičetl 43 bodů.

Křišťanovi už asi do finále nezbylo dost energie, neboť prohrál až příliš hladce. Svému soupeři dovolil obsadit těžkými figurami jediný volný sloupec na šachovnici, načež nepřátelská armáda pronikla na poslední dvě řady a byl konec. Křišťan vybojoval celkem 3 body a obsadil 77. místo. Ze svého ratingu odepsal to, co získal o tři týdny předtím v Klatovech. S konečným výsledkem nemůžeme být moc spokojení, ovšem Křišťan získal spoustu nových zkušeností. Přece jen šlo o jeho teprve druhý týdenní turnaj.

Světelná tortura

Domů jsme jeli přes noc. Postele v lůžkovém voze jsem neobjednával, jelikož jsme to s Matyášem pokládali za zbytečné. Netušili jsme však, že světla ve vlaku zůstanou svítit pronikavým světlem po celou dobu jízdy. Chtělo se nám spát, ale prostě to nešlo. Museli jsme být vynalézaví. Například já jsem přes sebe přehodil plátěnou tašku, kterou jsem si kolem hlavy upevnil pomocí svého klobouku. Tu a tam se mi pak podařilo usnout. Do Prahy vlak dorazil v neděli ráno. Naše výprava byla u konce.

Pokud odhlédneme od Matyášova mírně nadprůměrného výkonu, žádné vítězství na nás v moři nečekalo. Nicméně mám-li si dovolit menší klišé na závěr, nemění naše šachové patálie nic na tom, že se nám na baltském pobřeží líbilo. A to lze také do jisté míry za vítězství považovat. In Mari Victoria Tua!