My Unextraordinary Chess Story

Tento příspěvek je dalším z několika článků, které jsem publikoval před lety na jiném místě a jež nyní nacházejí domov zde. Návrat k starším textům je pro mě rovněž upomínkou na to, že čtenářům zůstávám dlužen další díly vzpomínání na extraligová léta ve Vlašimi. První dvě epizody jsem napsal v roce 2023. Od té doby už uplynuly 3 roky a já jsem na ně zatím nenavázal. Snad to nedopadne jako s mou fantasy sérií, kterou jsem odstartoval i ukončil vydáním prvního dílu, když mi bylo 12 let. Na rozdíl od ní má šachové vzpomínání ještě šanci, že se dočká dalšího pokračování.

Konec jako začátek

V roce 2023 vlašimský mládežnický tým opustil české extraligové kolbiště, na kterém v průběhu 14 let pětkrát dobyl stupně vítězů, včetně dvou republikových titulů. Tento příspěvěk je první z řady vzpomínek, jež se ohlížejí za touto neuvěřitelnou érou.

S ohlédnutím za extraligovými lety jsem se rozhodl začít na konci. Vzpomínky na závěrečné bitvy, které se odehrály před dvěma týdny, jsou totiž stále čerstvé. Konec je navíc vždy současně začátkem něčeho nového, ať už jde o vychovávání nových šachových nadějí nebo umění radovat se znovu i ze zdánlivě malých úspěchů.

Na stejném místě, kde v roce 2010 vlašimští mládežníci zahájili své úspěšné tažení, letos jejich nástupci dopsali extraligový příběh. Hotel Pavla ve Vlachovicích se opět stal od 21. do 23. dubna dějištěm bojů o záchranu v soutěži. Vlašimské družstvo ovšem usedalo k šachovnicím uvolněně, jelikož bylo smířeno s neodvratitelností sestupu. Musel by se stát zázrak. A i v jeho případě by příběh jen těžko mohl pokračovat, neboť po odchodu starších členů týmu by už v další sezoně družstvo nemohlo hrát v soutěži důstojnou roli. Hlavním cílem proto bylo si závěrečný víkend užít a případně potrápit favorizované soupeře.

Pátek

Ne všechno zůstalo ve Vlachovicích při starém. Vlašimský tým byl poprvé v historii ubytován v chatkách. „To si děláš srandu, ne?“ reagoval Míša pohoršeně, když jsem jemu a dalším členům družstva sděloval tuto novinu. Navzdory Míšově představě na nás ovšem nečekaly malé a rozpadající se chatičky, které známe z letních táborů, nýbrž luxusní chaloupky Brunhilda a Jarmila, jež kvalitou konkurují pokojům v hotelu. Hráči a hráčky si tak ještě na pár minut mohli oddechnout, než usedli k prvnímu utkání proti Kobylisům.

Páteční zápas se našim nadějím nepovedl. Přestože soupeři nebyli na všech šachovnicích papírovými favority, porazili nás zcela jednoznačně. Z pěti partií, jež skončily naší prohrou, vykřesal naději na záchranu jen Vojta, který však nakonec v ostré pozici chyboval a musel také kapitulovat. Kanára svým vítězstvím odvrátil Míša.

Sobota

V sobotu ráno vlašimské borce čekalo družstvo Unichess. Jakkoliv to bylo se štěstím, podařilo se nám na šachovnicích vybojovat o bod víc než předchozí den. Hrobníkovi z lopaty unikla Pepi, která si tak připsala cennou remízu s papírově výrazně silnějším soupeřem. Smírem skončila také Martinina partie. Pozici s pěšcem méně se dlouho snažil zkomplikovat Vojta, jehož protivník nakonec spadl do zákeřné pasti.

Po obědě jsme si udělali krátkou procházku k rybníku Sykovec a chvíli se slunili na tamním mole. Byl příjemný jarní den. Mládežníky zaujala ropucha, pohybující se na mělčině, jejíž představení doprovodil Maťa zábavnými historkami z předchozích let. Já jsem poskakoval na břehu s fotoaparátem, abych zachytil okamžiky posledního sobotního poledne ve Vlachovicích. Jáchym a Míša se snažili marně schovat, Pepi naopak zapózovala se Spartakem, ostatní se objektivem nenechávali příliš rozptylovat. Brzy jsme se museli vrátit zpátky k šachovnicím.

Odpoledne se vlašimský tým utkal s Libercem. I tentokrát naši protivníci potvrdili roli favorita, nicméně Míšovi a Pepi se podařilo připsat si cenné výhry. Pepi navíc zakončila svou partii pěknou kombinací.

Po večeři jsme se vydali na opačnou stranu rybníka, kde jsme poseděli a poklábosili na zahrádce tamní restaurace. Vzal jsem s sebou i Spartaka, jako by onen nestárnoucí plyšový medvěd nebyl jen naším maskotem, nýbrž i živým a plnohodnotným členem družstva. Slunce pomalu klesalo nad lesknoucí se hladinou. Když jsme se vrátili, šero už se začalo měnit v tmu.

Neděle

Poslední šancí neodjet z finále s prázdnou bylo utkání proti Teplicím, které mělo i papírově slibovat nejvyrovnanější souboj víkendu. Předpoklady se potvrdily rovněž na šachovnicích. Dokonce i Filip získal ze zahájení slibnou pozici s visícími pěšci a dvojkou nebezpečných střelců, poté však nevěděl, jaký má zvolit plán, a tak jej soupeř nakonec přehrál. Jáchymovi se partie také příliš nepovedla, avšak situace na ostatních stolech naznačovala těsný výsledek.

Po Vojtově jednoznačném vítězství a Martinině remíze jsme sice stále prohrávali, avšak Pepi i Míša měli šance na zisk celého bodu. Štěstí nám tentokrát bohužel nepřálo. Zatímco Pepi těsně před koncem klopýtla a dovolila soupeři uniknout do remízového přístavu, Míša nevyužil v dámské koncovce možnost hrát na výhru a naopak zvolil prohrávající plán. Zůstali jsme bez bodů.

„I přes všechny ty prohry mi letošní finále možná přišlo pohodovější než některé roky předtím,“ svěřil se mi Maťa, když už bylo po všem. Nevím, zda to bylo tím, že už bylo vše předem jasné, anebo šlo o něco úplně jiného, avšak dávám mu za pravdu, že nazvdory prohrám byl závěrečný extraligový víkend velmi příjemnou událostí.

Tým číslo 14

Jádro vlašimského týmu v sezoně 2022/2023 tvořili Vojta Dudek, Martina Šťastná, Filip Vopálka, Míša Stein, Pepi Dudková a Jáchym Slánský. V některých zápasech je doplnili Štěpán Filip, Ondra Hrabě, Dalibor Křivánek a Dan Zeman. Děti neměly jednoduchou úlohu, neboť se musely smířit s neustálými prohrami, přesto však v družstvu vládla dobrá atmosféra.

Za sebe i za Maťu děkuji Martině, která coby host zvládla svou úlohu na velmi silné druhé šachovnici statečně a navíc do našeho kolektivu okamžitě a bez problémů zapadla. Zvláštní ocenění si zalouží Filip. Ačkoliv hrál na třetí desce roli obětního beránka, neopouštěla jej dobrá nálada ani chuť zkoušet se mnou debatovat o nejrůznějších tématech, až mě z něj bolela hlava. Šachově vynikl Míša, který dosáhl 50procentního bodového zisku, třebaže se většinou utkával spíše se silnějšími protivníky. Navzdory umístění na chvostu lze najít na uplynulé sezoně řadu pozitivních věcí.

Návštěvníci z minulosti

V neděli udělali mně i Maťovi velkou radost moji rodiče, kteří nás do Vlachovic přijeli navštívit. V roce 2010 zde byl taťka svědky našich prvních bojů o záchranu a nervózně sledoval mé partie. Již o rok později tu s Maťou slavil první extraligové medaile. Jsem rád, že využil poslední šance si toto místo připomenout.

Svou čtrnáctiletou extraligovou éru jsem zakončil jako trenér. V roce 2009 jsem ji ovšem zahajoval jako 12leté dítě a člen družstva. Na to, jak to všechno začalo, se snad podíváme příště.